Patřím mezi lidi, kteří tráví za volantem poměrně hodně času. Dnešní den jsem ztrávil poslaneckými povinnostmi na zlínsku. Po té, co jsem se rozloučil s přáteli Zlíně, vyrazil jsem na obvyklou pouť po D1 do Prahy. Silnice suchá, provoz mírný. Říkám si: "Zdeňku uděláš si vlastní průzkum veřejného mínění".
A tak u Brna mačkám tempomat na své Octávii. Ručička tachometru klidně dosedla na hodnotu sto třicet kilometrů v hodině. Dojíždím dva náklaďáky, které se loudají do stoupání za Brnem. Samozřejmě ve dvou ze tří pruhů. Pomalu je míjím, ale to už se na mě lepí první Topolánek. Jeho halogeny mi nesmlouvavě dávají najevo, že brzdím provoz. Tak už uhni! Ještě zatroubení a Superb mi pomalu mizí v dálce.
Tak to je první, říkám si a dělám si zářez na volantu. No nebyl zdaleka poslední. Postupně se kolem mne rychleji, či pomaleji míhají další a další Topolánkové. Asi bude něco důležitého v Praze. Ale nic nehlásí žádná stanice rádia, které si přelaďuji.
Stále si nejsem jistý jestli můj test bude úspěšný. Odpoledne jsem poslouchal v hlášení, že se před Prahou vytvořila jedenáctikilometrová kolona. Pak hlásí, že na 108 km leží v levém pruhu pneumatika a kus plechu. Dávám si pozor na levý pruh a málem bourám do plechu, který se již "přemístil" do odstavného pruhu. V té chvíli je již na volantu 72 zářezů.
Dojíždím malého "malucha" těsně před kamiony. Pouští mne. Bliknu mu blinkry a on na mne mrkne svými mírně vybledlými reflektory. Jak se tak dívám do zrcátka, je mi jasné, že bude mít problém. V dálce se rychle zvětšují ostré xenonové reflektory a zběsile dávají najevo, že jim patří tato dálnice. "Maluch" se hrdinně vrhá do levého pruhu vedle kamionů a odvážně předjíždí stodesítkou. Dva skomírající reflektory, obklopené z obou stran rozzářenými xenony, nevěstí nic dobrého. Ale "maluch" odolal a hrdě předjel všechny tři kamiony. Když se konečně zařadil, provázelo ho jen zběsilé blikání xenonů a houkání velkého BMW, které se kolem mě přehnalo jako hurikán.
Sto devátý zářez. Teď ještě kolem "Naháče" a už se blíží Praha stověžatá. Přemýšlím od odbočky na Benešov proč vlastně investujeme do dalších pruhů na dálnici. Kromě několika zoufalých kamionů, nikdo ten třetí pruh nepotřebuje. Všichni jedou jen prostřením nebo levým pruhem. Aaaaa.. přece jen ne! Teď právě přede mnou sporťák, že by Porsche, předjíždí pravým pruhem. Má na to! A vítězí. Ale co příště?
U cedule Praha vypínám tempomat. Kromě několika drobných přibrzdění, fungoval dobře celou cestu. Zářezů je sto dvacet sedm Topolánků. Můj čas hodina a čtyřicet minut. A tak si říkám: Mirku stálo Ti to za těch dvacet minut? No Mirek se aspoň chlapsky přiznal. Dokonce se omluvil. Jeho AUDI 8 řídil profesionální řidič. A národ se bavil. A možná i těch 127 Topolánků, kteří absolvovali stejnou trať dnes večer ve srovnatelném čase, se bavilo a nadávalo jak si to ti "papaláši" mohou dovolit. A při tom tiskly plynové pedály svých rychlých vozů až k podlaze.
A pak že politici nejsou zrcadlem společnosti.